Russian Blue (RUS)

Breed Russian Blue

Video about breed Russian Blue HERE.

Rod Kočka je zařazena dle systematické zoologie do říše živočichů (Animalia), kmene strunatců (Chordata), třídy savců (Mammalia), řádu šelem (Carnivora), čeledi kočkovitých (Felidae), podčeledi malých koček (Felinae).
Plemeno Ruská modrá kočka patří dle FIFé (Fédération International Féline) do III. skupiny mezi krátkosrsté a somálské kočky. Dá se považovat jedno z nejstarších přírodních plemen. Vyniká svojí neobvyklou krásou a to nejen díky jednobarevné stříbřitě-modré srsti, ale i nezaměnitelným výrazem ve tváři. Je to štíhlá aristokratická kráska se silným tělem, která se vždy pohybuje s půvabem a elegancí.

Povaha:
Je to hravé, něžné, poddajné a velmi příjemné plemeno, které si obvykle vytvoří silný citový vztah k jedné osobě a plně se jí oddá. K ostatním členům rodiny je přátelská a toleruje je. Je to inteligentní, chytrý, zvědavý a zvídavý člen domácnosti. Má ráda vodu. Každý jedinec je osobnost, kterou je třeba respektovat. Návštěvy a cizí lidi přijímá s opatrností, spíš rezervovaně, není útočná. Má ráda klidnou a tichou domácnost, proto se do rodiny s malými dětmi příliš nehodí. Projevuje se jemným a melodickým hlasem. Je velmi dobrým lovcem, který za svou kořistí dokáže vyskočit neuvěřitelně vysoko. Je vynikajícím akrobatem. Ráda aportuje. Se psi a kočkami se snášejí dobře. Kočky bývají vynikajícími matkami. Uvádí se, že je to jedno z nejméně destruktivních plemen, a proto také ideální domácí společnicí. Dožívá se vysokého věku a i v této době je aktivní a pohyblivá.

Origin

Předpokládá se, že původní vlastí ruských modrých je severní Norsko a Finsko a také sever Ruska.

Z archeologických nálezů z doby 830-840 n. l. je zřejmé, že již Vikingové používali kůže z těchto koček na výrobu teplých a nepromokavých rukavic a pelerín pro mořeplavce. Důkazy najdeme v Muzeu Vikingů v Paříži.
Existují také záznamy, že i na Sibiři se šily z jejich kožešin rukávníky, límce, čepice a obruby oděvů. Vikingové si tyto kočky brávali na své lodě, coby lovce nepříjemných hlodavců. Je dost možné, že se ruské modré díky tomu dostaly postupem času do Španělska, na Maltu a do severní Anglie. Proto existuje také několik označení těchto koček, právě podle jejich tehdejšího výskytu: španělská, maltézská nebo archandělská kočka.

Tato původně kožešinová zvířata se postupně dostala i na carský dvůr a stala se miláčkem carských rodin. Nejznámějším příkladem je ruský modrý kocour Vasko, kterého vlastnil car Mikuláš I. Vypráví se, že kočky směly spát v postelích carských dětí, aby od nich odháněly zlé duchy.

Kolem roku 1860 se toto plemeno koček přičiněním námořníků dostalo do Anglie, kde sice domácí a robustnější britskou modrou kočku v oblibě nepředčilo, přesto se však populace ruské modré postupně rozrostla a plemeno se dnes těší velké oblibě.

Ruská modrá kočka byla pak poprvé oficiálně představena veřejnosti na výstavě v Londýně r. 1875 jako archangelská kočka. Historicky první chovatelkou tohoto plemene koček byla pravděpodobně Angličanka, paní Carew-Cox, která zahájila svůj chov již v roce 1890 v městečku Saffron-Walden v Essexu.
Původní podoba plemene není z této doby přesně zdokumentována, ale s největší pravděpodobností měly kočky místo dnešních zelených, žluto-oranžové oči a více hustou srst.

Roku 1901 věnoval ruský car Mikuláš II. anglické královně Viktorii a jejímu synovi Eduardovi VII. chovný pár. Díky němu se ruská modrá začala pomalu šířit.

Z roku 1912 jsou dokumentovány dvě barevné variety, ale jako samostatná rasa byla uznána až v r. 1937. Její oficiální název „ruská modrá kočka“ byla pak stanovena až o 3 roky později.

Po druhé světové válce množství ruských modrých koček dramaticky pokleslo. Aby bylo plemeno zachráněno, použili angličtí, ale i švédští a nizozemští chovatelé křížení se siamskými kočkami s modrými odznaky. Výsledkem tohoto zásahu byly kočky, které se svým vzhledem velmi blížily orientálnímu typu. Téměř ztratily svojí dvojitou srst, ale zase získaly nádhernou zelenou barvu očí.

Až kolem r. 1960 se celosvětovou selekcí a zpětným křížením podařilo dosáhnout původního vzhledu koček. Velkou zásluhu na tom mají zejména němečtí chovatelé. V roce 1965 byl pak organizací FIFé sestaven standard plemene, který vychází z původního typu a je s malými úpravami platný dodnes.

Také cílem naší chovatelské stanice Benigea je chovat tento původní typ ruské modré (bez siamských genů).

^{Zdroje informací:}

<sup>* článek Historie ruských modrých koček z 2. čísla Ruských modrých koček, sestaveno Hanou Pelouškovou
* Wikipedia</sup>

Outward

Tělo:
je štíhlé, protáhlé a svalnaté. Kostra je střední mohutnosti. Tělo nesmí být nikdy zavalité nebo těžké. Ruská modrá je spíše drobné plemeno. Kočky nepřevyšují hmotnost 4 kg, kocouři pak zpravidla 5,5 kg.

Nohy:
jsou štíhlé a dlouhé, tlapičky drobné, oválného tvaru

Ocas:
středně dlouhý u kořene široký, vybíhající do zúžené kulaté špičky

Srst:
se od všech ostatních plemen koček výrazně liší svojí texturou připomínající kožich tuleně. Je krátká, lesklá, hustá, jemná, plyšovitá až hedvábná, odstává od těla. Délka krycí srsti je stejná jako délka podsady, proto se uvádí, že má „dvojitou srst“. Obě jsou modrošedé. Hustá podsada kočky chrání před promoknutím nebo prochladnutím. Všechnu vodu nasaje vrchní srst a podsada zůstane vždy suchá. Má mít jednotnou středně modrou barvu s výrazným stříbřitým leskem. Stříbřitost je způsobená absencí pigmentu na koncích chlupů. Nosní zrcátko a konce tlapek jsou v dospělosti stříbřitě modré. Polštářky tlapek jsou levandulové nebo modro-růžové.

Hlava:
Je posazena na dlouhém, rovném krku. Má tvar krátkého klínu, nesmí být příliš dlouhá. Lebka je dlouhá a plochá, z profilu tvoří čelo s nosem ve výšce obočí konvexní úhel (viz. obrázek vpravo). Profil je mírně klenutý, nos i čelo jsou rovné, bez průhybu. Čelo a nos jsou krátké a leží v jedné rovině. Dvorce hmatových vousů má silně zvýrazněné, proto kočka dělá při čelním pohledu dojem, jako by se smála.

Uši:
Velké, hrotité zašpičatělé, vzpřímené, v nasazení široké vysoko posazené, k lebce postavené kolmo. Jejich kůže je tenká a průsvitná, vnitřní strana jen sporadicky osrstěná.

Oči:
Velké, mandlovitého tvaru široce rozestavené, živě zelené bez žlutých tónů (nesmí mít orientální vzhled). Koťata se rodí s modrošedýma očima. Teprve dospíváním se barva postupně mění na sytě zelenou.

Kromě modré barevné variety se zelenýma očima, kterou jako jedinou uznává Mezinárodní felinologická federace-FIFé se sídlem v Luxemburgu, jsou chovány i ruské modré v barvě černé a bílé s modrýma očima a odznaky. Někteří chovatelé mají zájem o uznání právě této barevné variety.

 Zabarvení s odznaky způsobují siamské geny. Původní „čistá“ ruská  modrá kočka má geny pro modré zbarvení srsti dominantní-CC.  Siamský gen je označován jako colorpoint (cs) a ten je recesivní.  Tzn. je-li jedinec ruské modré nositelem jedné alely (formy) tohoto  genu, siamské zbarvení s odznaky se neprojeví a jedinec je modrý.  Pokud jsou oba rodiče (sice zbarvením modří) nositeli siamského  genu, je pravděpodobné, že některé z koťat vrhu získá siamský gen  od obou rodičů a zbarvení jeho srsti se pak projeví a bude po  narození  bílé a postupem času s odznaky. 
Takový jedinec připomíná zabarvením srsti původní typ siamské kočky, se kterou byl v minulosti pro zachování rasy prokřížen. Kromě typického zbarvení srsti ale ztrácí tento jedinec také další z typických znaků ruské modré kočky a to její dvojitou srst, kdy jsou chlupy podsady i krycí srsti stejně dlouhé.

Chovatelé, kteří se snaží o chov původních ruských modrých proto považují znalost této genetické výbavy u svých chovných jedinců jako jeden z velmi důležitých předpokladů.

Back to start.

Health

Plemeno ruské modré kočky není obecně zatíženo žádnou genetickou vadou ohrožující její zdraví a pohodu. Netrpí zpravidla ani jinými anomáliemi nebo defekty.

Doporučeno je pravidelně provádět vakcinaci proti FeLV (Feline Leukemia Virus) a FIV (Feline Imunodeficiency Virus) a vyšetření oční sítnice na PRA (Progresive Retinal Atrophy); při překročení státních hranic také vakcinaci proti vzteklině.